O P T I M I S T I N D E P R E S S I O N
Jo. Tak se teď cítím. Není k tomu co dodat. Celý život, celý rok. Jsem jen šťastná, snažím se být dobrá, být užitečná, být statečná a silná, pomáhat ostatním. Přitom mi přijde, že tu pomoc potřebuju hlavně já. Zastírám svoji slabost a smutek za tvář té "super holky" s mottem: Všem pomůžu, všechno vím, všechno zvládnu sama, nikoho nepotřebuju, ale jsem tu pro všechny..? Ach ta hořká pravda. Tohle je fakt hnusný, když si to uvědomím. Mám vlastně dobré srdce, nebo je to celé jen přetvářka, protože ve skutečnosti JÁ potrřebuji POMOC ostatních? Ne, tohle jsou dost hnusný myšlenky na svátky vánoční. Sakra. No co, letos to už nevylepším.

Snažím se. Pomáhat, všude kde se dá. Šířit pozitivní myšlenky. Jsem poslední záchrana. Vždycky vyhovím ostatním. A co JÁ? Zeptala jsem se někdy sama sebe, CO JÁ? Zajímala jsem se někdy skutečně O SEBE? Zajímám se o pozitivní myšlení, jógu, tarot, všechny ty "duchovní" věci, po kterých se máte cítit dobře. Jenže, dělala jsem to PRO SEBE? Nebo pro druhé? S vidinou, že vše pak bude lepší? Že budu mít lepší vztahy s lidmi, budu lépe vypadat, budu lepším člověkem a tak dále. Ale bylo to opravdu pro MĚ? Nebylo. Sakra. A to jsem si to myslela. Ale tam někde jsem věděla, že to vlastně dělám pro ostatní. Není ale fakt blbost žít pro ostatní? Jsem tu taky já. Pokud já žiju pro ostatní, kdo žije pro mě?

Někdy mám pocit, že bych měla žít i pro své rodiče. Poslední dobou se dost hádáme. Vyzní to teď asi blbě, ale oni jsou vážně moje poslední jistota v životě. Něco, co mě celý rok drželo nad vodou. Rodina. Vlastně, oni dva. Hodně mi pomohli.. teda alespoň jsem to tak vnímala. Ale teď si nejsem tak úplně jistá. Budu znít nevděčně (a oni by to určitě potvrdili). Jen si nejsem jistá, že to bylo pravé. Dělají vše jen z povinnosti "správných rodičů"? Prosím, jen to ne. Bojím se, že ano. Nejsou špatnými lidmi, mám je moc ráda, dělají toho pro mne hodně. Ale nejsem si jistá, jak to bude dál. Přijde mi, že už to tak nějak dál nejde.. Kritizují mne. A já s nimi nesouhlasím. Shazují mě. Chtějí, abych víc pomáhala.. a chtějí toho dosáhnout tím, že na mě budou hnusnější. Paráda, co? Někdo by to asi nesl v pohodě, hádá se s rodiči pořád, ale já ne. Jsem citlivý člověk. Vlastně nemám nic než je. NIC. (ne, nejsem normální... nemám oblíbený koníček ani partu skvělých přátel, natož kluka... l-o-o-s-e-r)

Fajn. Děkuju Ježíšku. Prosím, řekni mi, co s tím vším teď mám jako dělat? Jsou Vánoce, mám se přežírat a ne řešit existenční problémy. Ale i tak, děkuji. Prostě optimist (maskaaaaaaaaaaaa)
DOUFÁM, ŽE SE MÁTE LÍP, SKVĚLE, JÍTE, PIJETE A UŽÍVÁTE SI VÁNOCE. OMLOUVÁM SE ZA TENTO LITUJÍCÍ SAMU SEBE ČLÁNEK. ŠŤASTNÉ A VESELÉ I OPOŽDĚNĚ. A věřte, to přání myslím opravdu vážně. Někdy si prostě lidi uvědomí, jak cenné to je:))))))






